VLIV RODIČŮ NA OSOBNOSTNÍ ROZVOJ DÍTĚTE - esej studenta kurzu koučinku

ÚVODNÍ SLOVO , JAKUB HRUBEŠ "Působení na děti ve SPORTOVNÍM prostředí ze strany rodičů je celkově velké téma. Jak na ně jako rodič vlastně mám působit, jak zasahovat do jejich tréninku, psychického nastavení a jak se postavit k roli sponzora? A tomhle všem se Roman rozepsal a vznikla tahle KRÁSNÁ ESEJ! Doporučuji přečíst všem rodičům sportovců!"

AUTOR ESEJE: ROMAN NÁPRAVNÍK, TENISOVÝ TRENÉR A STUDENT KOUČOVACÍHO VÝCVIKU 2024

ESEJ

V této úvaze bych se rád zamyslel nad úlohou rodičů, kteří vedou své děti od jejich útlého věku ke sportu. Sám jako rodič tří synů si čím dál více uvědomuji chyby, kterých jsem se „dopustil“ při jejich celoživotní výchově.

Na druhou stranu se mi podařilo také splnit můj otcovský sen: zahrát si po jejich boku soutěžní registrovaný zápas. S prvorozeným a druhorozeným věkově v tenisu ve čtyřhře, s nejmladším ve čtyřhře stolního tenisu. Celý svůj sportovní život jsem žil s tím, že „pocit vítězství nikdy neomrzí“. V těchto zápasech se syny bylo pro mne prioritou to, že se tyto zápasy podařilo zrealizovat. Sám jsem se cítil svázaný nervozitou, která ovlivnila můj sportovní výkon. Snažil jsem se nervozitu na kluky nepřenášet. Věřím, že se to alespoň trochu podařilo a oni dokázali zahrát některé údery i za mne. Cítil jsem, jak hrajeme za SEBE JAKO PÁR a že každý vlastě hrajeme pro toho druhého. Po zápase, při objetí u sítě, jsem měl s každým z nich v očích slzy štěstí. Přeji každému tátovi, aby něco takového zažil, je to úžasný pocit, na který nikdy nezapomenu….

Při pohledu do zpětného zrcadla svého života na roli táty se mi vybavují i situace, na které nejsem ani trochu hrdý. To již slzy štěstí nejsou. Jsou to pocity, že jsem něco nezvládl, že jsem měl situaci řešit a chovat se jinak.

Při cestě domů z Milovic, kde se konal evropský turnaj do 14 let, se mu má slova vryla do paměti a jeho ještě „dětská“ mysl si je začala přebírat po svém. Mé hodnocení po prohraném zápase přišlo ve zcela nevhodný okamžik. Při mém monologu jsem zhodnotil nejen jeho zápas, ale především to, jak je tenis celkově náročný finančně a časově. Vydržel jsem to omílat neustále dokola několik desítek kilometrů.

Vím, že právě tyto chvíle přispěly k tomu, že se syn Adam rozhodl, že už nebude svou tenisovou závodní kariéru stavět na první místo a vše jí obětovat. Adam u tenisu zůstal a má nakročeno ke slibné trenérské kariéře. Ačkoliv se letos stal oblastním přeborníkem v kategorii mužů, hrát velké turnaje ho již neláká a ani jich moc během roku neodehraje. Myslím si, že jediným pozitivem mého monologu bylo to, že jsem si později uvědomil, že tuto stejnou chybu nechci opakovat se svým nejmladším synem, který se aktivně věnuje stolnímu tenisu. Dalším pozitivem bylo, že mi Adam, i přes svůj mladý věk, řekl, že něco podobného nechce nikdy podstoupit se svým vlastním dítětem, které chce vést také ke sportu. Teprve letos jsem poprvé slyšel výraz „car coaching“ a uvědomil jsem si, jak typickým negativním příkladem jsem tehdy byl právě já sám.

Několik posledních let pracuji v našem tenisovém klubu v pozici sportovního manažera, je tak mojí každodenní náplní komunikace nejen s hráči, ale především s jejich rodiči. Při tréninku jako trenér, na turnajích jednotlivců jako organizátor, při soutěžích družstev z pozice kapitána na lavičce se snažím pozorovat hráče nejen z hlediska sportovního výkonu, ale i z hlediska mentálního. A to především ve spojení chování a výkonu hráče s přítomností nebo nepřítomností rodičů. Myslím si, že každý člověk na světě je zcela unikátní a každý z nás žije svůj život plný různých možných kombinací, které ovlivňují výkon sportovce. Také jsem přesvědčen o tom, že jde rozklíčovat a uvědomit si základní vzorce negativního x pozitivního chování rodičů, které přenášejí na své děti nejen při zápase, ale i při tréninku nebo cestou z něj v autě či doma o volném čase.

Baví mne se nad touto tématikou nejen zamýšlet, ale i řešit s rodiči jednotlivé situace, které sport přináší. Vím, že tím mohu pozitivně ovlivnit kariéry jejich dětí, ale i sám sebe, jelikož mi případný pozitivní výsledek přináší radost.

Mimo každodenní přímé komunikace s rodiči a hráči je v současné době mým dalším komunikačním online kanálem (když nepočítám telefon a email) klubový FB, na kterém se občas vypíši ze svých pocitů a názorů. Rád bych se i v této úvaze o tento příspěvek z klubového FB podělil, jelikož si myslím, že se týká nejen vztahu rodič x dítě x činnost, ale i „koučinku“:

JÍT SI ZAHRÁT NĚCO JEN TAK (5.9.2024 FB TC Dvůr Králové, z.s.)

V současnosti je už spíš zázrak, když si děti jdou něco zahrát bez trenéra v jednotlivých sportech. Bez toho, že jim někdo dospělý něco naplánuje. Prostě že si půjdou zakopat, zaházet na koš, zahrát badminton, zaběhat. U nás v TCDK si jen tak přijít zaservírovat, hrát třeba o zeď jako to roky dělá "Gladiátor" i během zimních měsíců.

Dnes mi v 19 30 udělali radost dva bratři, kteří se honili z rohu do rohu už téměř za tmy. Nebo 2 hráči, kteří u nás trénují a sešli se v sobotu jen tak na SPARING v Miletíně a oba rodiče mi poslali foto. V tu chvíli mne to potěšilo. Velmi, velmi zřídka to vidíme.

TAKŽE PROSÍM RODIČE

Když uvidíte Vaše dítě střílet si na zahradě na branku, hrát si na tenise "na malý", hrát doma o garáž, na dvorku na kterém si křídou namalují hřiště, s pěnovým míčkem v pokoji nebo že jsou prostě s kámošem venku před barákem a Vy je budete volat, že je večeře.... dobře promyslete jestli ten chleba s něčím namazaný, jogurt či něco jiného chvíli nepočká. A když to bude teplá večeře jestli to nevyřešíte jinak. Jestli nešlo líp naplánovat dělání domácích úkolů nebo jejich utírání nádobí, když nám pomáhají.

VÍTE PROČ?

Protože máme posledních pár týdnu, kdy bude ještě chvíli světlo a hlavně proto, že VAŠE DÍTĚ prokázalo LÁSKU K ČINNOSTI, EMOČNÍ VAZBU NA SPORT.

A když nás budou nutit, POJĎ SI ZAHRÁT SE MNOU, vstaňme a dejme si s nimi třeba penalty. Je úplně jedno kolik to skončí. Nejde o body. Jde o ČAS a VZPOMÍNKY. Naše odpovědi na whatsap kamarádům, utřený prach doma nebo pracovní mail večer ve většině případů počká....

V BUDOUCNU SE Z NICH TOTIŽ STANOU VÍTĚZOVÉ

Nevyhrají pravděpodobně US Open nebo Stanley cup. Každopádně se naučí dělat s láskou něco, co má smysl. Budou umět bojovat, nebudou brečet, když se odřou a z kolínka jim poteče trochu krve. Až budou dospělí budou výkonnější v práci a zvládnou překážky PŘEKONAT.

• Budou mít ohromnou výhodu oproti těm dětem, které necháme pořád hrát Brawl Stars a další hry na mobilu nebo pc. A přitom jíst brambůrky a pít colu.
• A my jako rodiče neseme zodpovědnost. Čas běží, máme ONE LIFE. My VŠICHNI.
• A vím sám moc dobře, že je to těžký to vždy zvládnout, tak jak jsem psal nahoře. Ale pokusit se o to, o to tady asi běží.“

Myslím si, že sportovní mentální kouč by měl být nejen podporovatelem a posluchačem sportovců, ale i jejich rodin. Pokud dobře rozumí danému sportu, měl by být také trochu mentorem a kamarádem. V jedné knize mě hned v úvodních větách zaujala myšlenka, že kouč by měl být vlastně „PRŮVODCE“. Tímto výrazem mne nazval jeden chlapec (viz fotografie níže), kterého jsem vedl na Junior DavisCupu, soutěži týmů oblastních svazů mladších žáků v tenise.

Momentální mé myšlenky o rozjezdu vlastního koučinku jsou ve fázi, kdy bych se po dokončení kurzu v zimě roku 2025 rád stal organizátorem a průvodcem diskusních večerů pro rodiče, trenéry a sportovce. Témata by mohla zahrnovat například „Car coaching“, „Emoční vazba ke sportu/činnosti“ nebo „Co pro vás znamená váš trenér“. Plánuji tyto akce pořádat ve Dvoře Králové nad Labem, kde žiji. Věřím, že by to mohl být dobrý a zajímavý rozjezd.

Vidět úsměv mladých sportovců ve tváři je krásný pocit!