FEJETONY PRO RADOST: NA KŘÍDLECH DĚDICTVÍ

Jako malý kluk jsem pravidelně trávil letní měsíce s mojí babičkou a dědou v zahrádkářské kolonii v pražské Liboci. Byly to krásné časy. Ranní rozbřesky, míchaná vajíčka s pažitkou od slepic přímo do postele, večery při svíčkách a žolících či šipkové turnaje s mým dědou. Takhle vypadala má krásná léta. Byla by to pohádka, kdyby tam nebyli oni. Ptáte se kdo? Tak čtěte dál.....

Většina dědečků má nějaké to hobby, vášeň, něco, co chce předat svému synovi. A pokud ho nemá jako můj děda, který měl dvě holky, tak alespoň svému vnukovi. Je to pro něj jakýsi odkaz. Příslib toho, že jeho celoživotní vášeň bude pokračovat i novou generací. Ano, mohl jsem dostat kopačky a míč, protože děda mohl být vášnivým fotbalistou. Ano, mohl jsem snad dostat i prut se sportovní židličkou a prosedět hodiny a dny s pivem v ruce u řeky při chytání ryb. Ale ne, já byl předurčen k jiné věci. Měl jsem přebrat poklad, který se v rodině dědil už po 4 generace. Bylo mi předurčeno přebrat dědův holubník, v kterém žilo dvousethlavé hejno speciálním krmivem vyšlechtěných závodních holubů, kteří denně dostávali dvoufázové letecké tréninky a o víkendech závodili proti jiným holubím atletům na trati Bordeaux–Praha. To prostě není jako přebrat klec s andulkama! 

Jelikož jsem byl hodný vnouček a svému dědečkovi jsem chtěl vždycky dělat jenom radost, přijmul jsem tento úkol za svůj a postupně se od útlého věku začal připravovat na dráhu holubáře. Byla to krásná letní prázdninová rána, kdy jsme s dědou vstávali ve 4 hodiny a šli pozorovat potemnělou oblohu, na které nebylo vidět ani h…. (hvězdu), jestli se náhodou některý z jeho šampionů nevrací a neletí si pro zlatou medaili. O systému holubářských závodů vám povím třeba jindy. Teď vám jenom postačí vědět, že holub má jakýsi zvláštní smysl, díky kterému si jako malé holoubě vtiskne do paměti místo svého narození, vyznačí si ho v hlavě ve virtuální mapě a ve chvíli, kdy ho v dospělosti vypustíte kdekoliv na světě, je schopný doletět domů. Tedy pokud ho něco nebo někdo nesežere, nesestřelí ze své střechy vzduchovkou, když si chce protáhnout po 700 km na pár vteřin křídla, nebo se nenakrmí kukuřice ošetřené chemickým popraškem. Tomu speciálně jsme pak říkali přistání střemhlav.

A úplně nejradši jsem měl neděle. Po dobře odvedeném výkonu se totiž naši opeření miláčci museli pořádně nabaštit. A jakmile dáte zvířatům pořádně nabaštit, ona na oplátku začnou trousit. A to že dost. Holubník samozřejmě neměl žádný odpadní systém, neměl žádný samočisticí cyklus nebo holubí toalety. A právě v tuto chvíli jsem většinou přebíral od svého dědečka pomyslný štafetový kolík od rodinného pokladu v podobě obří špachtle. Nevěřili byste kolik koleček holubího trusu vytrousí průměrný holub. Vynásobte si to dvěma sty holubími trakty a máte z toho zábavu na celé nedělní odpoledne. Neděle byly prostě moje oblíbené. Jak byl děda na mě vždycky hrdý, když jsem seškrábnul poslední zbytek a nechal se od babičky 30 minut ostříkávat zahradní hadicí. Na to se prostě nedá zapomenout. Prostě YOLO grandpa!

A nejlepší to bylo s návštěvami. To přijeli známí, kamarádi nebo členové širší rodiny a vy už jste dopředu věděli, co bude následovat. Asi vás napadne, že jelikož děda s holuby závodil, musel mít v blízkém okolí také své úhlavní holubářské soky. Na několika stovkách metrů čtverečních se tak k nebi honosně tyčily další 4 holubníky, čímž se počet hlav slitého hejna kroužícího po obloze dostal někam k tisíci kusům. Pokud si vezmeme, že průměrný poštovní holub váží 500 gramů, kroužilo nám nad hlavami něco málo přes 500 kg opeřené hmoty. A opět se dostáváme kam jinam než k holubímu trusu. Teď si prosím všichni přečtěte první větu tohoto článku. Prostě jsme byli neustále……radostní. My, naše věci, naše stromy, ovoce i zelenina, náš pes, naše návštěvy i naši sousedé. Všichni radostní. Sousedům to tedy bylo většinou fuk, protože to byli nakonec i jejich holubi. Dokud jste nechytli aspoň jeden námaz z hůry, nebyl to prostě ten pravý víkend.

Jak asi sami tušíte, nakonec se ze mě holubář nestal. Nebylo to ale tím, že bych snad se vztyčenou hlavou odmítnul dědictví a zničil dědovi sny. Nemusel jsem ani aplikovat plán, kdy jsem chtěl tohle opeřené štěstí přehrát na svého bratrance (Luky sorry). Nakonec jsme pozemek museli vrátit jeho majiteli, který nám ho pronajímal a místo naší chaty a holubníku nakonec postavil řadové domky. I teď, o 18 let později, děkuji každý den nebesům, do kterých jsem celé roky hleděl, ať už ten hajzl přiletí, že jsem se nemusel stát krotitelem opeřené zvěře a mohl se věnovat svým zálibám. Každopádně jsem si jistý, že současným majitelům se na našem místě bydlí dobře. Jejich domy jsou totiž vystaveny na opravdu pevných základech. YOLO!