KOSTARIKA. PURA VIDA!

KOSTARIKA. PURA VIDA!

Tak jsme se s Evčou sebrali, šáhli do úspor a vyrazili do Kostariky. Chtěli jsme prostě zažít něco jiného než krásy Itálie, Řecka, Chorvatska, i když i v těchto zemích je to taky super. Bylo pondělí 29.3. a my jsme jeli autem, slyšeli, že umřel Petr Kellner, a asi to byl ten hlavní moment, který nás rozhoupal. V neděli jsme koupili letenky s pojistkou změny i v den odletu a za měsíc a 2 dny už stáli u terminálu na Letišti Václava Havla a těšili se, jaké to vlastně bude.  Podle svého zvyku jsem se na nic dopředu nekoukal, abych měl co nejvíc překvapení a celý plán cesty nechal na Evičce. Další úkoly jako řidičák, pojištění nebo vybavení na cestu jsme si rozdělili a začali se chystat. Rozhodli jsme se, že náš 14denní trip chceme pojmout i odpočinkově a nehonit se za vším, co tahle krásná země nabízí. V plánu tak byl i odpočinek u moře a celkově jsme se shodli na 3 pobytových místech, z kterých jsme vyráželi po okolních plážích a aktivitách. Jako styčné body jsme nakonec měli Puerto Viejo (Karibské moře), La Fortuna (centrální Kostarika) a Manuel Antonio (pacifické pobřeží). A tak jsme v Praze sedli do letadla, zhoupli se 45´do Frankfurtu a pak už se na 13 hodin usadili do letadla spolu s dalšími 250 spolucesťáky, zvedli se nad Atlantik a uháněli směr Střední Amerika, hlavní město San Jose. Cesta uběhla rychle, chytli jsme místo u únikového východu, natáhli si nohy a za chvíli už brali kufr a vycházeli z terminálu. Z cesty letadlem si pamatuji hlavně jídlo, které mě tak nafouklo, že mou deku, která byla součástí základního vybavení od Lufthansy, nejspíš museli po příletu obřadně vložit do sarkofágu. Inu, nemají mi jako člověku s pevnou nutriční laťkou, dávat ke svačině zmrzlinu. Prasata!

Úvodem bych se rád zmínil ještě o jedné věci, která Kostariku charakterizuje. PURA VIDA, tedy čistý život, je slogan, a hlavně styl života, okolo kterého se všechno v Kostarice točí. Z části je to i marketing, ale potkali jsme spoustu lidí, kteří opravdu v souladu s přírodou žijí, chrání jí, a hlavně jí neškodí. Kostarika je plná národních parků, vodopádů, pralesů, zeleně a žije v ní 5% celkové populace zvířat na planetě Zemi. Jestli chcete přičichnout k přírodě v její nejčistší podobě, myslím, že moc lepších míst na světě nenajdete. Prostě PURA VIDA!

SAN JOSE

Při výstupu z letištní haly jsme dostali klasickou facku od tropického počasí. Vlhkost vzduchu byla více než 80 %, a to jsme ještě nevěděli, že nás čeká i 93 %+. Pot a výměna triček lemovala celkově naší dovolenou a pokud vám mohu dát nějakou radu, vezměte si do Kostariky dostatek svršků, protože je můžete měnit de facto co dvě hodiny. Naštěstí prádelny fungují i v Kostarice, a i když bychom před odletem asi nikdy neřekli, že tuhle službu využijeme, po 5 dnech, kdy jsme měli všechno vlhké, a ne zrovna fresh, jsme dámám u praček a sušiček skoro líbali ruce.

Hlavní otázkou pro nás bylo, jestli v San Jose přespat jen jednu noc po příletu a druhý den ráno vyrazit anebo si tam dát jeden celý den, projít si město a aklimatizovat se. Nakonec vyhrála naše „mořechtivost“, přeci jenom jsme měli poslední dovolenou v roce 2019, a rozhodli se jet hned druhý den vstříc plážím Karibiku.

Nakonec jsme se poslední den dovolené přeci jen do centra San Jose dostali a děkovali sami sobě, že jsme tam na začátku nezůstali. Tisíce lidí v ulicích, obrovské vedro umocněné asfaltem a ne zrovna 100 % pocit bezpečí v nás vyvolával lehkou paniku. Když jsme dosedli zpátky do sedaček auta a kolíčkem zamknuli náš vůz zevnitř, myslím, že z nás z obou spadnul 100 kg kámen. Nevím, jestli jsme třeba nešli nějakou špatnou cestou, ale centrum bylo plné pochybných typů, žebráků a pořád na nás někdo mluvil. Evka v sukni působila jako živý terč a já jenom čekal, odkud přijede černá dodávka. Nemůžeme si pomoct, ale takhle to na nás působilo.

První den po příletu jsme naopak bydleli na předměstí v krásném útulném ubytování s vlastní společnou kuchyní. Majitel byl našeho věku, studoval v Londýně, a tak jsme si pokecali, dali si jídlo, poprvé ochutnali Kostarickou kávu, ráj v puse, přežili první šok, kdy jsme zjistili, že jsme nechali doma mezinárodní řidičák a kreditní kartu, v půjčovně aut neměli brát debetku, ale nikdo nakonec neřešil, a šli spát. Ráno jsme vyzvedli auto, zjistili, že to, co v ČR trvá 15 minut, v Kostarice vyjde cca na 2 hodiny, nakoupili jídlo, zařídili simku, pán v prodejně na tom makal 60´, a s 4hodinovým zpožděním vyrazili směr Karibik do městečka Puerto Viejo vzdáleného 240 km od hlavního města. Za 2 hoďky jsme tam, řekli byste si. To byste se ale stejně jako my pěkně spletli. Dálnice existuje, ale je v rekonstrukci, i tak je ale maximální povolená rychlost 80 km/h. A když k tomu přičtete kamiony, déšť a přejeté ještěry, máte cestu na 6 hodin jako vyšitou.

PUERTO VIEJO

Pokud byste měli navštívit jedno místo na Kostarice, doporučuji tohle přístavní městečko. Celkově jsme se shodli, že z hlediska pláží, lidí, barů a celkového pocitu, jsme z Puerto Viejo měli největší radost. Karibik tady prostupuje každým kouskem vzduchu, písku, pláží, palem i zvířat a lidé jsou tu prostě „chill“. Díky blízké poloze Jamajky, Dominikánské republiky a Kuby hraje PV všemi barvami, vzduchem se line vůně koření, z repráků hraje reggae, kluci na ulici vám chtějí neustále prodat trávu, mají tu výborné kafíčko a na plážích nepotkáte živáčka, pokud si tedy nevyberete tu centrální, ale i tady je jen pár lidí. My jsme tady zvolili bydlení v nádherné dřevěné vilce přímo vedle džungle a popravdě jsme hlavně na začátku bojovali s přírodou, což je historka sama pro sebe. Nikdy jsem totiž nezabil tolik švábů jako v tomhle ubytování, nikdy jsem do té doby naživo neviděl tarantuly (vedle lednice), ještěry lezoucí v korunách stromů nebo opici vřeštící hlubokým hlasem, jako by se rozjížděla lokomotiva. Na druhou stranu, ale v zahradě domku žili kolibříci, pestrobarevní motýli, ptáci lítali všude kolem a sem tam proběhly místní kapybary. Jak říkal pan majitel: „You know, you live in the jungle, guys!“ Za tuhle univerzální odpověď na všechno jsme ho opravdu nenáviděli! I přesto ale pro mě osobně Puerto Viejo bylo neochvějným highlightem celé dovolené a kdybych si mohl vybrat jedno místo na Kostarice, kam bych se chtěl jednou vrátit, bylo by to rozhodně sem.

LA FORTUNA

S Puerto Viejo jsme se loučili těžce. Přišlo mi, že hezčí místo už být v Kostarice nemůže. Obrat v názoru ale nakonec nastal, když mi vedle hlavy v den odjezdu z PV lezla chlupatá tarantule velká jako krab a u vchodových dveří se usídlila 15 cm dlouhá stonožka. S vědomím toho, že všechny věci při příjezdu do ČR spálíme, jsme se vydali do naší druhé destinace, centrální La Fortuny. Města, obehnaného sopečnými vulkány, adrenalinovými aktivitami, termálními koupališti a vodopády napájenými teplou vodou právě ze sopečné aktivity.

 A zase ta „dálnice“! 240 km nám tentokrát zabralo 8 hodin. Měl jsem pocit, že mi díky řidičskému sedadlu v naší Toyota Rush, model „never ever, panebože!“, vystřelí páteř z těla. Natekly mi kotníky a když jsem jel 50 km za tím samým tirákem, vzpomněl jsem si na film Dejavu. V La Fortuna nás navíc uvítala vlhkost vzduchu 94 % a protože už jsme z Karibiku vezli hromadu mokrých, zapáchajících kusů oblečení, u kterých nebylo radno škrtnout, naše první kroky vedly do prádelny. 400,- Kč za zbavení se toho umrlčího zápachu, linoucího se naším vozem i přes dvě igelitky a stěnu kufru, bylo naprosto v pohodě. Poté jsme už jen padli vyčerpáním do postele a den byl úspěšně propálen cestou.

La Fortunu jsme celkově pojmuli hlavně jako jakýsi přírodní zábavní park. Dopoledne jsme lítali na zipline v korunách stromů deštného pralesa 40 metrů nad zemí, odpoledne se nechali ožrat na padrť komáry při kakao tour, naučili se vařit s místními kuchaři z námi čerstvě utržených surovin a večer se koupali v termálních pramenech, ve kterých Evča málem omdlela. Prostě je asi blbost chodit při teplotě vzduchu 30 C do 40 C vřelé vody, proudící ze sopky. Druhý den jsme to hecli na hanging bridges, kde jsme s úžasným průvodcem pozorovali ptáky, ohnivé mravence, jedovaté žáby, hady nebo škorpiony žijící volně na zemi několik metrů od nás. Všechno jsme pak uzavřeli kafíčkem v surfařské kavárně a dobrou večeří. Rýži, fazole a hlavně smažené banány už jsme nemohli ani vidět, a tak jsme přes všechny původní plány šli na sushi. Ostuda, ale už to nešlo. La Fortuna pro mě celkově byla ryze turistickým městem. Lidé tam většinou přijedou na pár dní, smění své peníze za zážitky, které jinde jen těžko dostanou, místní zase poskytují vysokou kvalitu všech služeb, a tak je nepsané pravidlo mezi lačnou poptávku a kvalitní nabídkou naplněno. Kromě jiného jsme v La Fortuně našli za ubytováním nepoužívanou silnici, z které jsme si udělali vlastní běžeckou stezku a musím říct, že tak propocený a spokojený jako po běhu v 93 % vlhkém vzduchu jsem ještě nikdy nebyl. Ráno jsme zabalili, dostali od nejlepší paní domácí na cestu svačinu a vyjeli vstříc naší poslední dovolenkové destinaci, pacifickému městečku Manuel Antonio.

MANUEL ANTONIO

Cesta na pobřeží Pacifiku proběhla vcelku v pohodě. Museli jsme sice překonat mlhu a déšť, projet několika horskými průsmyky a městečky, ale oproti cestě do La Fortuna to byla pohádka. Za 4 hodiny jsme už protínali hranice městečka Manuel Antonio, které kompletně leželo na útesu nad mořem. Bez auta si pohyb mezi plážemi, restauracemi a vlastně všemi body okolo našeho ubytování nedokážu představit. Některé části jsem pravidelně jezdil na jedničku a když jsem viděl skupinu cyklistů, mířící někam vzhůru, pálily mě za ně nohy. Celkově je Kostarika očividnou Mekkou cyklistů, protože za celý náš pobyt jsme jich viděli desítky a možná stovky. Kromě lidí, kteří používali kolo jako dopravní prostředek, protože v Kostarice je jinak omezen provoz aut na sudé a liché dny podle SPZ, jsme viděli i masu cyklistů na naleštěných kolech ve stylových přiléhavých trikotech, jak se svými mramorově vytesanými a opálenými lýtky brázdí silnice obklopené deštnými pralesy.  

V MA nás uvítala asi nejvýraznější majitelka ubytování, přibližně 50letá Afroameričanka, která svůj nízký vzrůst nahrazovala militárním sestřihem vlasů i stylem vedení svého bungalovového ubytovacího zařízení. Ale jinak super baba. I když Evička lhala při bookaci, jak se sluší a patří: „You know, we have a honeymoon.“, dostali jsme ten nejmenší pokoj, který tam byl. Náš soused, jak jsme se později dozvěděli, nabušený porno Belgičan, žijící v Itálii, tou dobou trávící už 2 měsíce na dovolené na Kostarice, měl cca 3x větší jednotku než Kuba s Evkou. A když uvážíte, že 30 % našeho pokoje tvořil balkón/ sušárna, myslím, že jsme opravdu utužili náš vztah. První noc mi navíc Evička nabídla láskyplně pogumovanou podušku jako přikrývku, a protože jí byla v noci ziminka, pustila klimatizaci na 29 C v módu heat. Ve 3 ráno jsem se probudil v řece vlastního potu, skrytý pod kaučukovou peřinou před komárem, který nás terorizoval celou noc svým sosákem. Zbytek noci jsme tak strávili na ½ postele, protože ta moje se proměnila ve středně velkou vodní (potní) plochu.

Se změnou pobřeží přišla i změna klimatu, a tím pádem i zvířat a zeleně. Jestli jsme si mysleli, že víme, co je vedro, v Pacifiku jsme zjistili, že jsme neměli potuchy. Vlhkost byla vysoká všude, ale když v MA vyšlo slunce, opravdu jsem utíkal. Ano, nemám zrovna pigment italského hřebce, ale abych se připálil přes opalovací krém s faktorem 50, tak to už bylo moc. Jako my máme v ČR myši, tak tady mají ještěry. Nemyslím tím ještěrky, ale pořádné 30 cm dlouhé ještěry, kteří se volně potulují téměř všude. Po obloze létali pestrobarevní papoušci, ve stromech se houpaly opice, které v noci s oblibou skákaly na plechovou střechu naší boudy, tedy bungalovu a ani stromy a květiny netvořily tak neprostupnou masu, jako v Karibiku a při cestě do Puerto Viejo. Možná jsme si i trochu zvykli. Co jsme každopádně nejvíc milovali na Manuel Antonio, byla gastronomie a hlavně pak restaurace Cafe Aqua Azul. Ještě nikdy jsem nebyl za 5 dní 3x na večeři ve stejné restauraci, ale tohle prostě nemohlo být jinak. Aqua Azul byla restaurace s výhledem na Oceán, v které jste si v přepočtu za 200,- Kč dali wrap se steakem z tuňáka, dochucený tamějším kořením, omáčkou, ovocem a zeleninou. Pokud jste si připlatili, tak jste za 500,- dostali celou rybu z grilu, ještě měla zoubky, se salátem, neuvěřitelnou omáčkou z kokosového mléka a oblohou dle vlastní volby. Tu omáčku jsem pil nakonec z hrnku. Celkově jsme v restauraci potkávali hodně Američanů, a když jsem viděl jednoho z amerických hochů, do sebe soukat 2lb (1000 gramů) hambáče, chtěl jsem přijmout výzvu. Nakonec jsem si ale dal něco místního, super burger si přeci jen dám i v Praze. Kouzelné byly, díky poloze MA, také západy slunce. Oceán si hrál s odlesky světla, červánky protínaly oblohu, jedno oko nezůstalo suché, viď Eví, a celkově to zapadalo do koloritu naší snové dovolené. Všude klid, až na ty uvřeštěný opice s bílými obličeji, co nám řvaly i v noci u okna. Do pekla s nimi!

Celkově byl Pacifik bouřlivější. Vlny byly větší, někdy jsme se nemohli ani koupat, někdy náhle přišla vlna větší než ostatní a spláchla nám ručníky i s baťohy a občas nám i fouklo. Ale díky neustálému teplu byl i občasný déšť prostě příjemný. Co mě na Manuel Antonio a možná na celém Pacifiku vadilo asi nejvíc, byli překvapivě lidé. Na rozdíl od prvních dvou destinací jsem se poprvé cítil jak na dovolené v Egyptě, Turecku nebo Tunisu. Prostě jako chodící kasička. Platba za parking u pláže, která v Karibiku neexistovala, pořvávající naháněči turistů do restaurací, i když už jste už vcházeli do jiné nebo uražení stánkaři, když jste nekoupili jejich cetky. Vrcholem byli falešní pracovníci národního parku, kteří byli schopni skočit před rozjeté auto, zastavit vás v oblečením do džungle a prokazovat se kartičkou na svém krku jako pracovníci parku, které si musíte najmout, protože jinak se do něj v žádném případě nedostanete. Naštěstí měla Evča všechno načtené, a tak jsme se v klidu dostali až k bráně, sice zaparkovali za nějaký ten poplatek, ale pak už si vše prošli sami. V parku mi asi bylo největší vedro z celé dovolené. Betonové cestičky lemující park, kumulující se vzduch pod korunami tropických stromů, několikakilometrový pochod a 10 kg na zádech. Mé triko ronilo slzy i spodky ronily slzy a já s nimi. Vše jsme ještě doplnili koupačkou na nejhezčí pláži, na které jsme v Kostarice byli a která byla součástí národního parku. Takže jsem do toho všeho ještě přidal sůl z mořské vody a písek. Popravdě jsem do auta kromě úplného vyčerpání došel ještě s jedním zvířetem, které v Kostarice jen tak nenajdete. S obrovským českým trenkovým vlkem.

Den odjezdu se pomalu blížil, poslední večer jsme strávili kde jinde než v Aqua Azul a ráno už balili kufry směr mezinárodní letiště San Jose. Cesta trvala dvě hodinky a jak už jsem psal na začátku, „užili“ jsme si i centra hlavního města. Letadlo Lufthansa nažhavilo motory, vzneslo se do vzduchu a o 18 hodin později s transferem ve Frankfurtu, kde nám Němci málem projeli i tělní dutiny, dosedli totálně vyčerpaní na Václava Havla, kde na nás čekal náš Family Uber, pan Hrubeš, otec.

Už jen velmi krátce na konec. Kdybyste měli možnost, vezměte pasy, mezinárodní řidičáky a kreditky nechte klidně doma (to je vtip) a vyražte do téhle perly Střední Ameriky. Zažijete prostě něco jiného, něco, co v Evropě neuvidíte, neochutnáte a nenadýcháte. Jo, a taky zažijete nejspíš brutální Jet lag při cestě zpět. Evička prospala ještě tuto sobotu (6 dní po návratu) a já měl ve středu spičku, kdy mi naskákaly fleky na obličeji. Ale popravdě, neměnil bych!

PURA VIDA A TODOS!